Galapágy jsou izolovaným souostrovím, kde nejznámější jsou 4 největší ostrovy Santa Cruz, Isabela, San Cristobal a Floriana. Jeho izolovanost se odráží v krajině a rozmanitosti místní fauny a flory. Z tohoto důvodu a mimo jiné bylo také souostroví v roce 1978 zařazeno do světového dědictví UNESCO.

 

 

Nejlepší možností, jak Galapágy navÅ¡tívit a poznat vÅ¡echny jejich krásy je tzv. hotel na vlnách v podobÄ› jachty, katamaránu Äi kajutové plachetnice nebo trojstěžníku. Vždy vÅ¡ak musíte cestovat s licencovaným průvodcem. Pokud byste si sami chtÄ›li půjÄit loÄ, nedovolí Vám to. Na vÄ›tších lodích máte veÅ¡kerý komfort: obsluhu v podobÄ› kapitána, kuchaÅ™e, průvodce a biologa. Budete sice závislí na pÅ™edem stanoveném programu, ale uvidíte mnohem více, než když byste využili ubytování na souÅ¡i. Na návÅ¡tÄ›vu Galapág se doporuÄuje minimálnÄ› 8 dní, plavby nabízejí délku trvání od 4 do 14 dnů.

 

Na Galapágách se rozliÅ¡ují celoroÄnÄ› dvÄ› období je to sezóna Äerven až prosinec, takzvané období sucha anebo období prosinec až kvÄ›ten, které se vyznaÄuje deÅ¡ti a teplejším moÅ™em vhodným ke Å¡norchlování.

 

Než se na Galapágy vydáte urÄitÄ› si dobÅ™e rozmyslete, jestli na to máte finanÄnÄ›. Letenka na Galapágy vyjde velmi draze a nejen ta. PÅ™i vstupu Vás hned zkasíruji o turistický poplatek a jelikož je zde jen velmi malá konkurence hotelů, neÄekejte za utracené peníze žádný luxus.

 

Na Galapágách žije hodnÄ› endemických druhů živoÄichů a rostlin, tzn. které jinde na svÄ›tÄ› nenajdete. Patří mezi nÄ› například želva sloní Äi albatros galapážský. Vyskytuje se zde i leguán moÅ™ský, terej modronohý a mnoho dalších. Jelikož je zdejší příroda pomÄ›rnÄ› nedotÄená a turistů je zde málo, tamní zvířata nemají strach z lidí. Můžete se zde například pohybovat v blízkosti lachtanů a plavat s nimi pod vodu a spoleÄnÄ› si užívat vodních radovánek.

 

 

 

Santa Cruz je druhým nejvÄ›tším ostrovem Galapág a zároveň nejvíce civilizovanou oblastí. MÄ›steÄko Puerto Ayora je jediným místem, kde se nacházejí Äetné hotýlky, restaurace nebo cestovní kanceláře. Najdete zde Darwinovu záchrannou stanici zvířat, kde žil známý poslední druh poddruhu želvy sloní na svÄ›tÄ› OsamÄ›lý George, který zde zemÅ™el roku 2012.

Pokud v dnešní době pojmeme úmysl někam cestovat, můžeme tak učinit. Není na tom nic složitého, natož nemožného, a je jenom docela málo cestovatelských tužeb, které se nám nevyplní, na které musíme zapomenout.

My Češi máme například jedny z nejkvalitnějších cestovních pasů. Čímž pochopitelně není míněno, že by byly krásnější než ty cizí nebo byly třeba z odolnějšího materiálu. Tím je míněno, že naše pasy patří k těm nabízejícím bezvízové cestování do maxima zemí. Snad je za tím skutečnost, že jsme v elitním spolku jménem Evropská unie, možná ale tak trochu i to, že jsme jenom malý národ, který nehraje v globálním měřítku velkou roli a nikoho tak nedokázal na rozdíl od velmocí skutečně naštvat.

Pak máme i docela slušné příjmy, s nimiž si můžeme cestování dovolit. I když si stěžujeme na chudobu, ve skutečnosti naprostá většina z nás ani netuší, co to je být chudý. Na peníze si stěžujeme spíše proto, že je to náš folklór už z dob dávného minula, než že bychom je vážně neměli.

Žijeme rovněž na cestovatelsky docela atraktivním místě. Přímo ve středu Evropy, odkud se dá vydat všemi směry a aspoň k nejbližším sousedům to nemáme odnikud daleko.

Také dopravní infrastruktura je u nás velmi dobrá. Pomalu všude jezdí autobusy nebo vlaky, a z Prahy a občas i odjinud lze i odletět. A třeba s přestupy u sousedů se dostat klidně i na druhý konec světa.

Jsme prostě v dokonalé situaci, kterou nám může ve světě skutečně kdekdo závidět. A už se snad ani nechce věřit, jak krátce takové možnosti máme a jak rychle jsme jich dosáhli. Protože mnozí z nás pamatují i doby přesně opačné. Doby, kdy se od nás obvykle smělo jezdit jenom do tzv. spřátelených zemí, tedy na východ od železné opony, kterou jsme byli i my obehnáni. Doby, kdy spousta z nás ani neměla a nehodlala mít cestovní pas, protože by to představovalo byrokratické průtahy a ani s ním by pak člověka třeba nepustili jinam než do zemí, do nichž nám stačila jen výjezdní doložka. Doby, kdy byl štěstím bez sebe každý, kdo dostal devizový příslib, který byl jedním z prvních kroků, které bylo třeba učinit v naději, že se po spoustě dalších nezbytností možná dostaneme i jinam.

Na úsvitu mých zámořských cestovatelských dějin to nebyla žádná sláva. Nevím a nechce se mi zpětně zjišťovat příčina toho, co jsme tu měli, ale vyrazit do zámoří tehdy obvykle znamenalo si v dostatečném předstihu rezervovat letenku. Protože nabídka byla více než skoupá, internetové rezervace tu pro veřejnost snad ještě ani nebyly a cestovní kanceláře toho zase až tak moc nenabízely, takže kdo nepřišel včas, mohl skončit v nejlepším případě na čekací listině, zda se něco neuvolní.

Pak se to v průběhu let samozřejmě postupně zlepšovalo. Internet mi nabídl daleko lepší možnosti, letů a společností, které se nabízely a nabízejí, přibývalo, a dokonce i ceny začaly mnohdy rapidně klesat. A tak jsem si mohl stále snáze vybrat, kdy a s kým poletím do Jižní Afriky. Kde jsem byl prozatím devatenáctkrát na letně zimní dovolené.

Nejprve jsem tam létal přes Německo s Lufthansou plus případně jinými na tuto navazujícími leteckými společnostmi. A nebyly to věru špatné lety mezi Evropou a jihem černého kontinentu. I když jsem možná jenom neměl s čím srovnávat. Ale to se postupem let změnilo.

Do Jižní Afriky jsem tak letěl třeba i s Iberií. Tedy nízkonákladovou společností. Byla levná, a proto se jí dalo odpustit, že servis na palubě nebyl ve srovnání se zmíněnou Lufthansou zase až tak světoborný.

Nebo jsem tam létal s Air France přes Paříž. Ani k Air France nemohu mít nějaké zásadní připomínky, pominu-li složitosti při přestupu v Paříži a fakt, že personál nebýval zase až tak moc sympatický.

Následovala léta letů se South African Airways mezi Frankfurtem nebo Mnichovem a jihoafrickým Johannesburgem. A jestli jsem tu něco nepochopil, pak to, proč nepatřila tato společnost mezi nejlépe hodnocené. Když – jen tak mimochodem a mimo jiné – měli jednou kvůli technickým problémům, což se může stát, dvanáctihodinové zpoždění a bez jakýchkoliv komplikací mi tedy zajistili přenocování v hotelu v Mnichově a následně Johannesburgu a bez sebemenších vytáček mi i vyplatili šestiseteurové odškodnění. Což není u leckteré letecké společnosti vůbec pravidlem a někdy s tím mají co dělat i specializovaní právníci.

Ale po koronaviru zmizeli South African Airways z nabídky. A byť to byla má nejoblíbenější letecká společnost, která jen tak mimochodem patřívala i k těm nejlevnějším plnohodnotným leteckým společnostem, už dva roky jsem ji nemohl využít. Čehož jsem litoval zejména letos, kdy jsem tedy musel využít o dost dražší firmu, jejíž úroveň byla daleko nižší. Tedy British Airways.

A tak jen lituji. A doufám, že se sem SAA jednoho dne vrátí. Abych se mohl vrátit i já k nim.