O tom, že lidé, a to i ti dospÄ›lí, mají rádi hry, není sporu. Rozdíl je pouze v tom, že dospÄ›lí do nich velmi rádi pÅ™idávají i nÄ›jaké skuteÄnÄ› riziko. VzruÅ¡ení z možné výhry totiž vÅ¡e Äiní daleko zajímavÄ›jším, zvláštÄ› když je skuteÄnÄ› co ztratit. RozhodnÄ› tedy není divu, že jsou v tak velké oblibÄ› hazardní hry.

 

Ty spoÄívají pÅ™edevším v tom, že dáváme peníze, abychom případnÄ› mohli vyhrát nÄ›jakou vyšší Äástku. Mohou mít mnoho podob – sázení, loterie, hraní na automatech a mnohé další. Cíl je vÅ¡ak vždy stejný – získat peníze.

 

 

SamozÅ™ejmÄ› prakticky vÅ¡echny tyto hry jsou nastaveny tak, aby byla pouze minimální Å¡ance, že nÄ›kdo vyhraje. I to je důvod, proÄ si mohou nÄ›které spoleÄnosti dovolit nabízet i skuteÄnÄ› vysoké výhry. Jak je ale možné, že i když je toto vÅ¡e dobÅ™e známo, lidé stále holdují hazardu?

 

Důvod leží v samotné lidské psychologii, a podílí se na ní hned dva faktory. Tím prvním je, že ÄlovÄ›ka (ale i v podstatÄ› jakéhokoliv tvora) motivuje k výkonu více, pokud si není jistý, zda za nÄ›j dostane odmÄ›nu. Toho se využívá například pÅ™i tréninku zvířat, kdy se v pozdÄ›jších fázích odměňují nepravidelnÄ›. ZvyÅ¡uje se tak oÄekávání, což v nás vyvolává příjemné pocity.

 

 

Dalším problémem je takzvaná „sunken cost fallacy“. JednoduÅ¡e Å™eÄeno, myslíme si, že Äím více sázíme, tím pravdÄ›podobnÄ›jší je, že vyhrajeme. Tak tomu vÅ¡ak bohužel není. Vzhledem k tomu, že se Äísla ve sportce, vítÄ›zný tým Äi karty vždy mÄ›ní, je Å¡ance na výhru vždy stejná, bez ohledu na to, kolikrát jsme si vsadili pÅ™edem.

 

Bohužel, zde leží nejvÄ›tší nebezpeÄí. Když totiž obÄ› tyto vÄ›ci spojíme dohromady, vznikne nám i závislost. A ta se nejen obtížnÄ› léÄí, ale je také velmi nebezpeÄná. Je spousta lidí, kteří se právÄ› kvůli ní dostali do dluhů. A jako u každé závislosti, ani této se nelze zbavit bez odborné pomoci. Proto bychom ji mÄ›li vÄas rozeznat, abychom ji vÄas zarazili.

S hrami máme spojené pÅ™edevším dÄ›ti, avÅ¡ak není žádným tajemstvím, že se jim mnohdy rádi vÄ›nují i dospÄ›lí. Platí to nejen o videohrách, nýbrž i o tÄ›ch klasických. Je tedy otázkou, co nás na nich vlastnÄ› tak pÅ™itahuje. ProÄ je máme tak rádi, že se jim vÄ›nujeme ve svém volném Äase namísto odpoÄinku?

 

 

Tou hlavní odpovÄ›dí je, že nám, podobnÄ› jako například knihy a filmy, nabízí únik od reality. AvÅ¡ak na rozdíl od pÅ™edchozích dvou uvedených si ve hÅ™e můžeme tuto realitu vytvářet sami a nejsme obvykle vázáni příbÄ›hem, který napsal nÄ›kdo jiný. Navíc můžeme být aktivním úÄastníkem dÄ›ní, což nám jeÅ¡tÄ› více pomůže se ponoÅ™it do onoho nového svÄ›ta.

 

To vÅ¡e je pro ÄlovÄ›ka důležitÄ›jší, než bychom si mohli myslet. V běžném životÄ› je totiž naÅ¡e mysl téměř neustále zamÄ›stnána různými starostmi, aÅ¥ už se jedná o problémy Äi nedodÄ›lané resty v zamÄ›stnání, pÅ™emýšlení nad tím, co nakoupit, kdy uklidit a podobnÄ›. A vÅ¡echny tyto vÄ›ci na nás dopadají.

 

 

JistÄ›, stres, který každá jednotlivá položka působí, není vÄ›tÅ¡inou nijak velký. Problém je, že jich je mnohdy více najednou. A pokud se jedná o dlouhodobý stav, může to snadno vést nejen k celkovému vyÄerpání organismu, ale také k depresi Äi dokonce vyhoÅ™ení.

 

Proto je dobré se pravidelnÄ› od vÅ¡ech starostí na chvíli oprostit, a právÄ› k tomu jsou nejrůznÄ›jší hry ideální. Navíc mají i tu výhodu, že se v nich Äasto uÄíte novým vÄ›cem, aniž byste si to uvÄ›domovali. ProcviÄujete si postÅ™eh, logické myÅ¡lení, nebo tÅ™eba i jen angliÄtinu, což jsou vÅ¡echno vÄ›ci, které se vám budou rozhodnÄ› hodit.

 

Neměli bychom tedy na ně zanevřít jen proto, že už jsme dospělí. Uvolnit se potřebujeme stejně jako děti, a možná ještě více. Jistě, na rozdíl od našich potomků nepotřebujeme získávat tolik nových dovedností, avšak relaxace a oddech, který našemu mozku poskytnou, jsou bezesporu k nezaplacení.