Jaké hry vás baví? Máte nějakou zálibu, které se týká her? Je opravdu hodně lidí, kteří hrají hry jak deskové hry, tak také samozřejmě i sportovní hry. Podle mého názoru nejzdravější a nejkvalitnější hry jsou samozřejmě ty sportovní dozvěděla jsem se z novin a také z televize, že prý naše generace opravdu rychle tloustne. Tedy ne naše generace, kdy je mi třeba pětatřicet let, ale spíše generace dospívajících a dětí. To je podle mého názoru opravdu škoda, ale není to zase tak chyba úplně dětí, že tloustnou. Za to mohou vlastně i rodiče. Rodiče, kteří nechají své děti sedět u počítače nebo u mobilního telefonu.

Vím, že mnoho dětí také hraje hry na mobilu anebo také na počítači či tabletu. A to je právě špatně. Měli by se také pohybovat. Nestačí, že mají pouze jenom pár hodin tělocviku ve škole, a dokonce už i některé děti na tělocvik vůbec nechodí, protože si vymyslí nějakou bolest anebo že jim není dobře a učitel je vlastně i omluví, protože on vlastně musí. Co kdyby se ten dětem potom v tělocviku něco stalo? To by potom byla určitě katastrofa. Tak si myslím, že děti by třeba i ve svém volném čase měly hrát různé sportovní aktivity, dělat různé sportovní hry.

Co třeba hrát vybíjenou nebo volejbal anebo třeba na schovávanou anebo na babu? Vždyť to jsou opravdu tak kvalitní a oblíbené hry, které jsem já milovala jako dítě, a dokonce i se svým malým synem. Hraju také na barvu anebo na honěnou. Myslím si, že je to opravdu zábavná hra. Vlastně u toho se člověk pobaví, zabaví, vlastně se vydovádí a také má pohyb. U nás v rodině to takhle chodí, když vlastně děti si chtějí hrát na mobilním telefonu, hry nebo na počítači, tak také to potom musí něčím vykompenzovat. Buď druhý den je to nějaká sportovní aktivita, sportovní hra. Anebo něco podobného. Třeba se jdeme jenom projít anebo jdeme na hřiště.

Jaké jsou vaše oblíbené hry? Je logické, že každý člověk bude mít rád jiné hry, protože žádný člověk není úplně stejný a každý člověk je samozřejmě originál. Kdybych se měla zaměřit sama na sebe, tak mě baví takové hry, které mohou hrát většinou ve dvou. A je jedno, jestli je to nějaká sportovní aktivita anebo desková hra. Vzpomínám si, jak jednou moje děti za mnou přišly, že chtějí hrát hry na mobilním telefonu anebo na počítači. Já samozřejmě tohle vůbec nezakazuji, ale také to mají omezené, mohou být na počítači nebo na mobilním telefonu tři hodiny denně.

Kolikrát se také setkávám s takovým nepochopením dětí, že tam chtějí být celý den, ale já tohle samozřejmě chápu a nedivím se jim. Já vím, že na počítačích se dají hrát opravdu prima hry, ale na druhou stranu se také setkávám s názory, kdy mi třeba moji rodiče anebo i moje sestra nadávají, že prý dětem nechávám opravdu moc času na počítače anebo na techniku a další elektroniku. Já si tohle nemyslím. Podle mého názoru je úplně normální, když děti se také učí na počítači anebo si hrají na mobilním telefonu. Vždyť co je na tom špatného? Je přeci úplně jedno, jestli vy můžete hrát hry na počítači anebo jiné deskové hry?

Můj syn tehdy za mnou přišel a řekl, že člověče nezlob se anebo dámu také lze hrát na počítači, že prý můžete hrát proti počítači a také dokonce i šachy. Já jsem veliká milovnice šachů, je to opravdu skvělá hra. Šachy jsem vždycky hrávala se svým dědečkem a také ještě jako malé dítě se svým pradědečkem. Takže u nás šachy se hrají v rodině opravdu hodně dlouho. Myslím si, že je opravdu hodně lidí, u kterých se dědí různé hry. Anebo takové záliby her, že se dědí po několik generací. A tohle je podle mého názoru v pořádku. Líbí se mi to. A já jenom také doufám, že třeba jedno z mých dětí také si oblíbí šachy a potom můžeme hrát spolu. Byla by veliká škoda, kdyby šachy dopadly k zapomnění. 

O tom, že lidé, a to i ti dospÄ›lí, mají rádi hry, není sporu. Rozdíl je pouze v tom, že dospÄ›lí do nich velmi rádi pÅ™idávají i nÄ›jaké skuteÄnÄ› riziko. VzruÅ¡ení z možné výhry totiž vÅ¡e Äiní daleko zajímavÄ›jším, zvláštÄ› když je skuteÄnÄ› co ztratit. RozhodnÄ› tedy není divu, že jsou v tak velké oblibÄ› hazardní hry.

 

Ty spoÄívají pÅ™edevším v tom, že dáváme peníze, abychom případnÄ› mohli vyhrát nÄ›jakou vyšší Äástku. Mohou mít mnoho podob – sázení, loterie, hraní na automatech a mnohé další. Cíl je vÅ¡ak vždy stejný – získat peníze.

 

 

SamozÅ™ejmÄ› prakticky vÅ¡echny tyto hry jsou nastaveny tak, aby byla pouze minimální Å¡ance, že nÄ›kdo vyhraje. I to je důvod, proÄ si mohou nÄ›které spoleÄnosti dovolit nabízet i skuteÄnÄ› vysoké výhry. Jak je ale možné, že i když je toto vÅ¡e dobÅ™e známo, lidé stále holdují hazardu?

 

Důvod leží v samotné lidské psychologii, a podílí se na ní hned dva faktory. Tím prvním je, že ÄlovÄ›ka (ale i v podstatÄ› jakéhokoliv tvora) motivuje k výkonu více, pokud si není jistý, zda za nÄ›j dostane odmÄ›nu. Toho se využívá například pÅ™i tréninku zvířat, kdy se v pozdÄ›jších fázích odměňují nepravidelnÄ›. ZvyÅ¡uje se tak oÄekávání, což v nás vyvolává příjemné pocity.

 

 

Dalším problémem je takzvaná „sunken cost fallacy“. JednoduÅ¡e Å™eÄeno, myslíme si, že Äím více sázíme, tím pravdÄ›podobnÄ›jší je, že vyhrajeme. Tak tomu vÅ¡ak bohužel není. Vzhledem k tomu, že se Äísla ve sportce, vítÄ›zný tým Äi karty vždy mÄ›ní, je Å¡ance na výhru vždy stejná, bez ohledu na to, kolikrát jsme si vsadili pÅ™edem.

 

Bohužel, zde leží nejvÄ›tší nebezpeÄí. Když totiž obÄ› tyto vÄ›ci spojíme dohromady, vznikne nám i závislost. A ta se nejen obtížnÄ› léÄí, ale je také velmi nebezpeÄná. Je spousta lidí, kteří se právÄ› kvůli ní dostali do dluhů. A jako u každé závislosti, ani této se nelze zbavit bez odborné pomoci. Proto bychom ji mÄ›li vÄas rozeznat, abychom ji vÄas zarazili.

Každý rodič ne Zemi, pokud není nějak úchylný má své dítě rád a také se mu náležitě věnuje. Nebo tomu tak alespoň bylo. Matka si dítě hlídala a otec je živil. Dnešní matky jsou drobátko jiné. Chápu, je to dáno dobou. Potíž je v tom, že není péče o dítě jako péče o dítě. Dnes to funguje tak, že matka hledí do mobilu a dítě si dělá co chce. Jistě, chce si hrát, tak ať si hraje. Ale k tomu je dobré si hrát s ním. Nemyslím, aby matka na písečku plácala bábovičky, i když, proč ne. Když to mohu dělat já, jako dědek nad hrobem, nevím proč by nemohly ty mladé ženy udělat totéž. Jenže, při tom se nedají psát zprávy kamarádkám, nebo dělat cokoli jiného. A to je pro mladé matky nepřekonatelná potíž.

Netuším jak to v dnešní době, zda se ještě vůbec vyrábějí klasické společenské hry, které jsme jako děti hrávali i my. Moje děti je ještě znají, ale ta další generace už asi ne. Nyní je všechno přes počítač a dítě zavile kouká na monitor. Hraje si, to je pravda, ale nevnímá okolí a stává se agresívní. Ne, netvrdím že je to právě vlivem těch her. Spíše tím , že jej někdo ruší a chce jej o tu zábavu připravit. Nu což, nedá se nic dělat. V dnešním světě nemůžete svou ratolest potrestat, protože se to prostě nenosí a nesmí.

Je velká škoda takových těch krásných večerů, kdy si ke hře sedne celá rodina. Hraje se třeba „Člověče nezlob se“, nebo cokoli jiného. Před dávnými věky bylo takových her na trhu skutečně dost, takže se prostě koupily a pak se dědily z generace na generaci. Všichni se pobavili a ještě tím utužili vztahy v rodině. Děti si hrají rády a je hodně pravděpodobné, že by to v normální rodině uvítaly. V té „moderní“ by asi byly spíše naštvané, že je někdo ruší od střílení do nepřátel nebo zombíků. Doufám jen, že je takových případů skutečně málo, a že se mýlím v tom, když zatracuji dnešní svět rodinné výchovy.

Každý rodič ne Zemi, pokud není nějak úchylný má své dítě rád a také se mu náležitě věnuje. Nebo tomu tak alespoň bylo. Matka si dítě hlídala a otec je živil. Dnešní matky jsou drobátko jiné. Chápu, je to dáno dobou. Potíž je v tom, že není péče o dítě jako péče o dítě. Dnes to funguje tak, že matka hledí do mobilu a dítě si dělá co chce. Jistě, chce si hrát, tak ať si hraje. Ale k tomu je dobré si hrát s ním. Nemyslím, aby matka na písečku plácala bábovičky, i když, proč ne. Když to mohu dělat já, jako dědek nad hrobem, nevím proč by nemohly ty mladé ženy udělat totéž. Jenže, při tom se nedají psát zprávy kamarádkám, nebo dělat cokoli jiného. A to je pro mladé matky nepřekonatelná potíž.

Netuším jak to v dnešní době, zda se ještě vůbec vyrábějí klasické společenské hry, které jsme jako děti hrávali i my. Moje děti je ještě znají, ale ta další generace už asi ne. Nyní je všechno přes počítač a dítě zavile kouká na monitor. Hraje si, to je pravda, ale nevnímá okolí a stává se agresívní. Ne, netvrdím že je to právě vlivem těch her. Spíše tím , že jej někdo ruší a chce jej o tu zábavu připravit. Nu což, nedá se nic dělat. V dnešním světě nemůžete svou ratolest potrestat, protože se to prostě nenosí a nesmí.

Je velká škoda takových těch krásných večerů, kdy si ke hře sedne celá rodina. Hraje se třeba „Člověče nezlob se“, nebo cokoli jiného. Před dávnými věky bylo takových her na trhu skutečně dost, takže se prostě koupily a pak se dědily z generace na generaci. Všichni se pobavili a ještě tím utužili vztahy v rodině. Děti si hrají rády a je hodně pravděpodobné, že by to v normální rodině uvítaly. V té „moderní“ by asi byly spíše naštvané, že je někdo ruší od střílení do nepřátel nebo zombíků. Doufám jen, že je takových případů skutečně málo, a že se mýlím v tom, když zatracuji dnešní svět rodinné výchovy.

S hrami máme spojené pÅ™edevším dÄ›ti, avÅ¡ak není žádným tajemstvím, že se jim mnohdy rádi vÄ›nují i dospÄ›lí. Platí to nejen o videohrách, nýbrž i o tÄ›ch klasických. Je tedy otázkou, co nás na nich vlastnÄ› tak pÅ™itahuje. ProÄ je máme tak rádi, že se jim vÄ›nujeme ve svém volném Äase namísto odpoÄinku?

 

 

Tou hlavní odpovÄ›dí je, že nám, podobnÄ› jako například knihy a filmy, nabízí únik od reality. AvÅ¡ak na rozdíl od pÅ™edchozích dvou uvedených si ve hÅ™e můžeme tuto realitu vytvářet sami a nejsme obvykle vázáni příbÄ›hem, který napsal nÄ›kdo jiný. Navíc můžeme být aktivním úÄastníkem dÄ›ní, což nám jeÅ¡tÄ› více pomůže se ponoÅ™it do onoho nového svÄ›ta.

 

To vÅ¡e je pro ÄlovÄ›ka důležitÄ›jší, než bychom si mohli myslet. V běžném životÄ› je totiž naÅ¡e mysl téměř neustále zamÄ›stnána různými starostmi, aÅ¥ už se jedná o problémy Äi nedodÄ›lané resty v zamÄ›stnání, pÅ™emýšlení nad tím, co nakoupit, kdy uklidit a podobnÄ›. A vÅ¡echny tyto vÄ›ci na nás dopadají.

 

 

JistÄ›, stres, který každá jednotlivá položka působí, není vÄ›tÅ¡inou nijak velký. Problém je, že jich je mnohdy více najednou. A pokud se jedná o dlouhodobý stav, může to snadno vést nejen k celkovému vyÄerpání organismu, ale také k depresi Äi dokonce vyhoÅ™ení.

 

Proto je dobré se pravidelnÄ› od vÅ¡ech starostí na chvíli oprostit, a právÄ› k tomu jsou nejrůznÄ›jší hry ideální. Navíc mají i tu výhodu, že se v nich Äasto uÄíte novým vÄ›cem, aniž byste si to uvÄ›domovali. ProcviÄujete si postÅ™eh, logické myÅ¡lení, nebo tÅ™eba i jen angliÄtinu, což jsou vÅ¡echno vÄ›ci, které se vám budou rozhodnÄ› hodit.

 

Neměli bychom tedy na ně zanevřít jen proto, že už jsme dospělí. Uvolnit se potřebujeme stejně jako děti, a možná ještě více. Jistě, na rozdíl od našich potomků nepotřebujeme získávat tolik nových dovedností, avšak relaxace a oddech, který našemu mozku poskytnou, jsou bezesporu k nezaplacení.

Před pár týdny vyšel remaster na velice populární hru Warcraft 3 Frozen Throne. Blizzard nám umožnil si hru zkusit 3 měsíce předem s průběžnými updaty. Beta k nám přišla ve stavu, jako kdybychom zrovna pokládaly základy na nový dům. První problém přišel už při pokusu se dostat do zápasu. Menu zasekané na 5 až 10 snímcích za sekundu. Jakýkoliv pokus o postavení budovy byl odměněn zásekem na pár sekund.
Blizzard se samozřejmě snažil udělat hru co nejlepší. Ze začátku to tak i vypadalo, podle toho, jak se snaží udržet kontakt s hráči, hlavně to šlo poznat u Streamera jako Grubby nebo Happy. Což se tvářilo jako dobrá zpráva pro nás, ale to, co vyšlo 28. ledna ven je jedním z posledních hřebíků do rakve Blizzardu.

Největším zklamáním bylo zjištění o ztracení mnoha funkcí. V nynější dobře si pomalu ani nezahrajete proti počítači, nebo offline zápas s kamarády
Příliš mnoho hráčů truchlí i nad zjištěním, že jakoukoliv mapu, co vytvoříte bude IHNED PATŘIT SPOLEČNOSTI. Tento tah bude spíše ochrana před útěkem nového herního žánru, jak tomu bylo kdysi u staré Doty.Pojďme se tedy podívat na nějaké ty ztracené funkce:
1.      Nemožnost si zahrát hru proti počítači
2.      Jakoukoliv vámi vytvořenou mapu vlastní Blizzard
3.      Žádný Battle.net klient
4.      Žádný Warcraft 3 Reign of Chaos či Frozen Throne
5.      Neexistuje žebříček hráčů
6.      Žádné uživatelské kampaně

Docela dost smutné pro nás hráče bylo, že do našich herních účtů nedorazila ani nově slibovaná kampaň. Místo toho nám na talíř přišel tvrdý chleba s dražším máslem ve stylu staré kampaně s Gucci oblečky. Hůře na tom byly animace, které vypadají jak od 15leteho puberťáka, co má svou první praxi.
Podtrženo, sečteno. Tímto výtvorem si vytváří celkem vysoké potíže, které jsou ovšem napravitelné. Jelikož se jejich hry stávají poslední dobou spíše pochybností než nářečím kvality a vysokého postavení na trhu.